Brumbál.............................
..Poprvé navštívil tento kabinet, když mu vládl Lockhart. který si všechny stěny polepil svými fotografiemi. Tento kabinet prošel už hodně změnami od hnusných deček až po detektory černé magie, ale tohle tady ještě nebylo.
Celý kabinet byl plný výstřižků z novin o hledaných Smrtijedech, dokonce zahlédl jednu Siriusovu fotografii, prudce se mu sevřel žaludek, a tak se raději podíval jinam. Nad krbem visela obrovská mapa Bradavic, na níž byli podrobně popsány všechny chodby a také všechny učebny a také co se v nich učí.
Harry si ji pozorně prohlížel, profesorka Clarková ho však vytrhla: „Máte zpoždění pane Pottere. Dochvilnost je výsadou králů. Posaďte se prosím.“
Harry dopadl na tvrdou židli. Profesorka mu ukázala na hromadu výstřižků z novin: „Tohle mi seřadíte podle abecedy, pěkně svižně!!“
Harry se zhluboka nedechnul a dal se do práce, hromádka se zdála malá, ale byl to jen optický klam. Papírků bylo snad milion. Jako by jim nikdy nebyl konec, po dvou hodinách úmorné dřiny, profesorka konečně promluvila: „Tak, už je toho pro dnešek dost Harry, běžte spát. A pro příště mi noste vaše eseje v čas.“
Harry se zvednul, ani se nerozloučil a vyšel ze dveří. Teď se mu vůbec nechtělo jít spát. Vzal to oklikou do věže. Bylo něco kolem deváté, na chodbách nebyla ani noha.
Harry bezmyšlenkovitě zamířil k portrétu Buclaté dámy, ale ta ve svém rámu nebyla. Nejspíš zase byla na návštěvě u své přítelkyně v přízemí.
Harrymu nezbylo nic jiného, než počkat dokud se Buclatá dáma nevrátí, protože hledat ji po celém hradě, kde je asi tak tisíc obrazů by mu zabralo celou noc, což mu vyjde nastejno. Proto se rozhodnul počkat.
Posadil na schody a čekal. Připadalo mu, že na tom studeném schodu proseděl důlek. Celé tělo ho bolelo. Kolem jedenácté se mu začalo chtít spát. Víčka měl jako z olova, už je nedokázal udržet a nakonec po dlouhém a urputném boji se sebou samým usnul.
Probudilo ho zahoukání sovy, která si seděla na jednom z okének, co vedlo do věže. Harry si narovnal brýle. Rám na obraze, který zakrýval vchod do věže byl prázdný. Aby zase neusnul, vydal se na obhlídku. Musel být velmi opatrný. Co, kdyby někde čmuchal Filch nebo jeho prašivá kočka paní Norrisová??? Harry se vydal znova ke kabinetu profesorky Clarkové, nechtěl tam znova zaklepat, myslel si, že když bude chodit, tak se mu nebude chtít spát, ale chůze mu nijak nepomáhala, klesala mu víčka i za pochodu.
„Dobrý večer, Harry!! Copak tady děláš tak pozdě???“ zeptal se někdo, kdo stál za ním.
V Harrym zmrzla všechna krev, pomalu se otočil, ale za ním nikdo nestál. Harry zakroutil hlavou, asi je moc ospalý, asi se mu to jenom zdálo. Harry chtěl dál pokračovat ve svojí cestě.
Ale znova se ozvalo: „Copak tady děláš tak pozdě večer!!“
Harry vytáhl svoji hůlku: „Lumos!!!“ Proud světla ozářil část chodby, nikde nikdo. Srdce v Harryho hrudi začalo zběsile tlouct.
„Nesviť mi do očí Harry!! Už je ze mně jenom namalovaná troska, nechci přijít i o poslední zbyteček zraku!!“
Harry se otočil na obraz, který byl přímo za ním. Byli na něm vyobrazeni čtyři kouzelníci, jak hrají karty a vedle nich....... Harrymu se zatajil dech..... Albus Brumbál. „Pane profesore???“
„Ano, Harry jsem to já i když tak trochu v jiném stavu!!“ smál se Brumbál a prohlížel si své namalované ruce. Ale ještě si mi neodpověděl co tady děláš tak pozdě večer???“ Brumbál si ho zase prohlížel tím svým zpytavým pohledem.
„Měl jsem trest a, když jsem šel k portrétu Buclaté dámy nebyla tam, tak jsem musel čekat. No a nakonec jsem usnul na schodech, když jsem se probral šel sem přece jenom hledat Buclatou dámu.“ vysvětloval mu Harry.
„Buclatá dáma je v přízemí, u své přítelkyně, musíš jít chodbou kolem portrétu Barnabáše Škytavého a hned vedle je podobizna, na které slaví Buclatá dáma. Ta její přítelkyně Violetta má dneska narozeniny, ale kdyby ses mně zeptal kolikáté, tak ti to neřeknu. A to ze dvou důvodů.“
„Z jakých dvou důvodů pane profesore???“ zeptal se ho Harry, který Brumbálovi absolutně nerozuměl.
„No, ten první, že u dam se věk nikdy neříká a ten druhý je, že jsem to zapomněl. Člověk je hlava děravá a zapomíná!!“ smál se Brumbál.
Harrymu moc do smíchu nebylo, tolikrát od jeho smrti si s ním přál mluvit, ale najednou mu neměl co říct. Všechno bylo jinak než si plánoval.
„Vím, co teď prožíváš Harry. Myslíš si, že si na všechno zůstal sám.“ vytrhl ho Brumbál z přemýšlení.
„Ne, tak to není pane profesore. Já se vůbec necítím sám, mám Rona, Hermionu, Ginny. Já nejsem sám.“ Harry to řekl sice velmi přesvědčivě, ale přesvědčoval o tom spíše sebe než Brumbála.
Brumbál se jen pousmál: „Vůbec jsi se nezměnil Harry. Vždycky si nerad dával najevo svoje slabosti. Dělal jsi to jenom, když si musel. Ale přece jen pro jistotu se tě zeptám, nechtěl jsi mi něco říct??? Pokud si myslíš, že už je ze mně jenom senilní staroušek tak na to zapomeň, protože já sem ještě pořádně čiperný staroušek.“
Harry se musel proti své vůli zasmát. Chtěl toho tolik Brumbálovi říct, ale nešlo to. Brumbál už tady prostě není, tohle co stojí před ním je jen náhražka. Sice to myslí jako on, nebo dělá, říká věci jakoby to byl on, ale není to on. Nemůže dovolit, aby se mu nějaký obraz pletl do věcí. Sice, by mu mohl poradit, ale nikdy by tam nebyl aby mu pomohl. Prostě Brumbál umřel s tím se nic nedá dělat.
„Ne, pane není nic co bych vám chtěl říct!! No, je trochu pozdě, takže se půjdu podívat po Buclaté dámě. Nerad bych, aby mně tady někdo načapal. Nashledanou pane!“ rozloučil se Harry a chytal se odejít.
Brumálova tvář ztuhla: „No, jak myslíš Harry, ale za své city se nemusíš stydět. Nashledanou!“ Brumbál se ztratil. Harry ho na malou chvíli zahlédl ve vedlejším rámu.
Harry toho všeho měl plnou hlavu. Vydal se hledat Buclatou dámu. Minul portrét Barnabáše Škytavého jak se snaží pomocí lektvaru zbavit svojí škytavky. V sousedství byl obrovský rám. Harry ani ve světle hůlky moc neviděl. Ale co bylo hlavní poznal Buclatou dámu, která si připíjela se svou dávnou přítelkyní: „NA zdraví ať ti slouží Violetto!!“
Harry si odkašlal: „Hmm, Dámo, mohla byste mě jít pustit do věže. Už tam na vás čekám několik hodin.!!“
Buclatá dáma na něj zamrkala a opilým hlasem pronesla: „Do jaké věže .... škyt, vždyť jsem odešla v devět a to mají být ...... škyt .... všichni studenti v posteli.“
„Ale já měl trest takže jsem přišel pozdě, takže mně pojďte vpustit.“
Buclatá dáma jen neochotně odložila skleničku: „Violetto, omluv mně na chvíli jenže tento mladík neví co je slušné chování a chodí pozdě, a proto mně ruší při tak důležité oslavě.“
Buclatá dámy přešla do dalšího rámu a pak do dalšího, šla tak rychle, že Harry vedle ní musel utíkat. Když doběhl k portrétu Buclatá dáma už na něj čekala: „Heslo!!“
Harry se musel zamyslet, dneska ráno se heslo změnilo: „LAbbifors!!“
Dáma ho jen neochotně vpustila a nezapoměla přidat poznámku ohledně jeho nevychovanosti. Celý zmožený dorazil do ložnice. Všude bylo ticho. Harry si sednul na postel a podíval se na svůj rozházený kufr jak se ráno snažil najít nějaké čisté ponožky. Klekl ke kufru a snažil se trochu přerovnat své věci. Úplně na spodu našel Pobertův plánek. Nepoužíval ho už celé věky: „Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti!!!“
Zatím, co se na plánku rýsovala mapa Bradavic, Harry našel v kapse hábitu hůlku: „Lumos!!!!“ Musel si vlézt pod peřinu, aby nebudil svoje spolužáky. Pozorně si prohlížel jednotlivé chodby. Nikde nic zajímavého. Všichni tam, kde být měli totiž v ložnicích. Harry už chtěl plánek zavřít, ale v tom si všimnul jedné osamělé tečky, úplně v rohu plánku, kde začínali Bradaivcké pozemky. Harry si to musel přečíst dvakrát a pak se nechápavě díval na hodinky, které ukazovaly třičtvrtě na dvě. Co proboha Nicoll straší tak pozdě venku???
Odpovědi se mu dostalo hned,jak k Nicollinine tečce přibyla ještě další: Draco Malfoy.
HArry bleskurychle vyskočil z postele. Popadl plánek, hůlku a z kufru Neviditelný plášť po svém otci. Rychle se do něj zahalil a vyšel ven.
Buclatá dáma poklidně spala ve svém zlatém rámu. Znova se začala rozčilovat, kdo ji zase budí, ale když nikoho neviděla přestala a spala dál. Harry stihnul jen tak tak projít. Uháněl k Hlavní bráně. Celou dobu kontroloval plánek jestli se Draco a Nicoll nepohnuli.
Už byl skoro u nich, když zaslechl jejich rozhovor: „Chce mě poslat zpátky, ale já do toho domu nechci, trávit dny ve společnosti Červíčka a Snapea to nevydřím. Já tam prostě nemůžu odejít. A navíc bychom od sebe byli strašně daleko.“
Nicoll, teď stála k Harrymu zády. Harry musel kousek popojít, aby na ně dobře viděl.
„Draco, měl bys Pána poslechnout je to jediná šance. Jinak by to s námi mohlo dopadnout špatně. Všechno by mohlo selhat.“
Malfoy sklonil hlavu: „Takže to znamená, že tobě je jedno, že se nemusíme už nikdy vidět???“
Harry i přes tmu zahlédl na Nicollině tváři slzy: „Ty víš, že to tak není. Já chci abychom byli pořád spolu, ale jak vidíš, není to možné. Řiď se dál jeho pokyny.“
Draco vzpupně trhl rameny, ale neřekl nic. Zapnul si přezku na plášti a chystal se odejít.
Nicoll za ním ještě zavolala: „A co je to vlastně za dům??“
Draco se otočil: „Nevím. Je to hodně starý dům. Jediné co vím, že není nijak vzdálený od Londýna. Je skrytý pod nějakým kouzlem. Jediné co mi Snape řekl, že to místo má pro Pána zla zvláštní cenu.
Prý má Snape střežit nějaké tajemsví. Proto je kolem toho domu tolik povyku, pořád tam někdo chodí něco kontrolovat a mluví se o nějakých hlídkách, ale mně k to mu přestal Mistr pouštět, protože má asi podezření.“
Nicoll se vyděsila: „Co??? Jak to myslíš??? Jako on něco ví???? Oh Draco, měl bys být hodně opatrný. Kdyby se ti něco stalo, nikdy bych si to neodpustila!! Vždyť tohle všechno děláš jenom kvůli mně. Buď opatrný prosíím!!“
Malfoy přešel k ní a objal ji: „Neboj, já si dám pozor, už kvůli tobě. Ale ty mi musíš slíbit, že na sebe dáš taky pozor. Že se nebudeš vrhat do nebezpečí, jako minule, když si šla zachraňovat Pottera. Víš, co se ti mohlo stát!! Už si klidně mohla být mrtvá.“
Nicoll k němu zvedla oči: „Dobře!!! Ale. když....... No dobře. Dám na sebe ještě větší pozor, aby se mi nic nemohlo stát. Ale co je to za dům????“
Draco ji pustil a hluboce se zamyslel: „Nevím, připadá mi to jako nějaký hotel nebo škola. Jo, asi je to nějaká stará škola. Nicoll já už musím jít.“
Nicoll se rozběhla popadla ho za krk a začala mu vzlykat do hábitu. Draco ji neohrabaně těšil což Harryho nevýslovně potěšilo. Harry už nějakou tu zkušenost s tímhle měl, ale Molfoy byl v této oblasti ještě úplný nováček.
Draco se pak rozloučil a zmizel. Nicoll tam ještě chvíli stála a pak se vydala k hradu. Harry tam zůstal sám. Potřeboval chvíli, aby si to všechno srovnal v hlavě. Co to zase mělo znamenat??? Mluvili jako by byli Voldemortovi nepřátele, ale zase na druhou stranu říkali, že Malfoy má plnit Voldemortovi rozkazy.
Všechno je nějaké zmatené!! myslel si Harry. Musí si o tom zítra promluvit s Ronem. Ale o čem to mluvil Malfoy?? O tom, že musí odejít a něco hlídat, nějaké tajemství, které je pro Voldemorta nadmíru důležité, že ho hlídají i Smrtijedi. Je to někde na předměstí Londýna, a vypadá to jako hotel nebo stará škola.
Co je pro Voldemorta důležitější než viteál?? Protože Voldemortovi vlastně zbývají už jenom dvě části jeho duše. Takže poslední viteál je schovaný na předměstí Londýna v nějakém staré hotelu nebo škole. Tu noc toho Harry moc nenaspal, ale usnul s nadějí věcí příštích.