Za obrazem..............................
Po tom úžasném nálezu měl Harry velkou spoustu práce, už věděl co to je sagitarus, ale netušil jakou má spojitost to, co hledá se souhvězdím.
Ani netušil co to vlastně hledá, co tím jeho otec myslel?? Posledních několik dní žil ve velké nejistotě, od chvíle co objevil Sagitara ještě ve větší.
Usilovně přemýšlel, nemohl ale na nic přijít. Začínal se vzdávat naděje, že tohle dokáže. Už to nemohl vydržet, myslel, že se udusí. Nemohl vůbec dýchat, jako by mu někdo stahoval krk šňůrou. Právě seděl zase v knihovně, bylo už kolem půlnoci, v knihovně už nikdo nebyl, ani knihovnice, ta ho zřejmě přehlédla, jinak by ho vyhodila. Harry v knihovně usnul.
Sebral všechny své věci a potichu se plížil ven. Byl hrozně unavený! Paní Norrisové, Filchovy kočky, si všimnul až když hlasitě zamňoukala, tím přivolávala školníka. Harry jakoby zaslechl šouravé kroky. Rozběhl se. Ve třetím patře zahnul doprava a pak zase doleva, ocitnul se ve slepé uličce. Nemohl tam, ani zpátky. Už spatřoval shrbenou Filchovu siluetu, přikrčil se pod nějakým obrazem.
Jak se snažil, aby jej školník neviděl, dotknul se zlatého rámu obrazu. Nahmatal nějaký tvrdý předmět, uvědomil si, že je to něco jako kruh. Pořádně se podíval, uviděl něco jako klepadlo spojené z několika věcí.
Harry se na něj díval: „Jo tohle vypadá jako lví hlava, a tady má místo ocasu hada, za ním je jezevec a obrovský orel křídli spojuje kruh!! Copak má tohle znamenat??“
Harry za kruh opatrně zatáhnul, nic se nestalo, zatáhnul silněji, ale s klepadlem to ani nehnulo.
Filch právě dorazil až k Harrymu a za ním kráčela jeho pohublá kočka: „Tady je můj poklade?? Tak on se schoval v nepoužívaném křídle! Tak kde je můj poklade?? Kdepak je ten malý ničema?? Zavedu ho k ředitelce ta se s ním teď párat nebude, hned ho bez milosti vyloučí!!“ Krákoravě se smál.
Harry se ještě víc natlačil na obraz, nechtěně přitáhl klepadlo k sobě, otočil se na obraz, zjistil, že je něm vyobrazen obrovský pták jak skrývá mezi svá křídla Bradavický hrad. Harry se na obraz pořádně podíval a dotknul s ho jemně prsty. Obraz jakoby se najednou rozplynul a Harry se propadl do nějaké místnosti.
Harryho hrozně bolela hlava od nárazu, ztěžka se postavil a rozhlédl se kolem sebe. Byl v nějaké místnosti, bylo v ní spousta prachu. Zřejmě tady nikdo nebyl více než tisíc let. Všude byla velká tma, Harry vytáhnul z hábitu hůlku: „Lumos!!“ Na každé ze čtyř stěn byl velký portrét, Harry musel zvednout hlavu, aby se na ně pořádně podíval. Už na první pohled na nich bylo něco divného, i když by to měli být kouzelnické obrazy vůbec se nehýbali, postavy na nich byli stejně mrtvé jako na těch mudlovských. Zdálo se, že jsou ti dva muži a dvě ženy. Harry spatřil pod obrazy nějaké zlaté štítky, přešel k prvnímu a zároveň asi největšímu obrazu v místnosti: „Roweena z Havraspáru“ četl, už mu bylo jasné kdo jsou ti ostatní přešel k vedlejšímu obrazu, na kterém byl stařík s velmi vrásčitou, ale stejně tak krutou tváří a s hadíma očima, Salazar Zmijozel. Naproti němu visel obraz Godrika Nebelvíra byl to muž neobyčejně pohledných rysů, na obraze držel meč, který už Harry použil v boji s Veldemortem. Na tom posledním byla Helga z Mrzimoru, dáma s veselým obličejem a laskavýma očima.
Harry přecházel po místnosti, zastavil se u velkého masivního stolu. Stůl byl prázdný až na několik prázdných pergamenů. Posadil se do velkého křesla s modrým potahem. Dál se překvapeně rozhlížel po místnosti, jeho pozornost upoutalo zrcadlo, položené na stolku, vedle něj ležela modrá kazeta, zřejmě na nějakou cennost. Harryho přemohla zvědavost a otevřel ji, k jeho zklamání byla prázdná v červeném sametu bylo jen vytlačené místo po nějaké věci.
Harry si stále musel prohlížet podobizny zakladatelů, ještě nikdy je neviděl. Největším obrazem byl opravdu portrét Roweeny z Havraspáru, vévodil celé místnost, z každého kouta na něj bylo vidět, vypadalo to jako by její oči pozorovaly celou místnost. Harry se neodvážil dál po místnosti pohyboval, byla tak nepřístupná, ale lidská zvědavost překoná i kámen. Otevřel první zásuvku ve stole, místností se ozval ohlušující řev, stěny se začaly smršťovat a strop klesal dolů. Harry ochromený hrůzou čekal, pak jakoby jej něco osvítilo, tryskem vyrazil ke dveřím. Kopnutím je rozrazil a po břichu vyjel ven, portrét se za ním zavřel. Harry ztěžka oddechoval. V ruce mu zbyla ta modrá kazeta z místnosti, neodvažoval se tam znova jít, co kdyby měl nějaký mechanismus na kontrolu lidí?? Opatrně se začal plížit chodbami, dával si velký pozor, aby nikde nenarazil na tu otravnou kočku.
Měl štěstí. Paní Norrisovvá čenichala někde jinde, tak se Harry mohl šťastně vrátit do nebelvírské věže. V ložnici si pak znova prohlížel tu kazetu, zdála se mu obyčejná, nebylo na ní nic zajímavého, jenom krabička potažená modrým sametem.
Harry byl příšerně unavený, ale nemohl spát, pořád musel myslet na tu místnost, jakmile zavřel oči, zjevovala se před ním jako by to byla skutečnost.
Nakonec se mu přece jenom podařilo usnout. Ale i ve spánku se stále vracel na to podivné místo. Ráno se rozhodoval, jestli to má říct Hermioně a Ronovi, v duchu si představoval co mu řeknou, viděl Ronův poplašený výraz a Hermionin ustaraný výraz a to její věčné: „Musíš být opatrný!!“
Proto se rozhodl, že jim nic nepoví, ostatně oni mi nic také neříkají myslel si.
A jakoby se nic nestalo šel na snídani, snažil se vypadat normálně, aby to Ron s Hermionou na něm nepoznali. Nemusel se ani moc snažit, potkal je až ve Velké síni, oba dva vypadali, že jsou hodně naštvaní.
„Co se stalo???“ ptal se jich a posadil se na volnou židli mezi nimi.
„CO se stalo??“ vybuchla Hermiona, „To jenom pan Weasley nechce uznat, že žárlí, nechce mně poslouchat, nedá si říct!!“
Ron se postavil: „JO a slečna Grangerová neumí pochopit, že je mi jedno s kým se schází, je mi totiž UKRADENÁ!!“
Hermioně vhrkly do očí slzy, odstrčila od sebe talíř s ovesnými vločkami a utekla, tohle vyvedlo Rona z míry. Harry si myslel, že tohle Ron přehnal, ale byl jeho kamarád tak musel dát za pravdu jemu. Celé dopoledne se Hermiona neukázala ve vyučování, nikomu neřekla kde byla. Z nějakého důvodu byla naštvaná i na Harryho. U oběda si k nim nepřisedla, seděla s Nicoll na konci stolu a o něčem zaníceně diskutovali.
Ron se na ně každou chvilku nenápadně díval, několikrát ho Hermiona nachytala, ale on jen pokrčil rameny a dál se rýpal v obědě, Harry už to dál nevydržel a musel odejít. Oddychl si až byl daleko od Velké síně v bezpečí svojí ložnice. Z podpostele vytáhl kazetu a znova si jí prohlížel. Zase nic nenašel. Ať hledal jak hledal nic.
Nejenom, že teď mám starosti s tím pitomým souhvězdím, ale ještě se mám starat co je tohle rozčiloval se.
Posadil se na roh postele a kazetu položil vedle. Nepřítomně koukal do stropu, hlavou se mu honili ty nejčernější myšlenky a možná i strach.
Dveře ložnice se otevřely, vešla Nicoll: „Jé Harry, promin, potřebovala sem mluvit s Nevillem, ale jak vidím tu není tak nic! Co to máš?? To modré!!“
Popošla a sebrala mu kazetu: „Jé, ta je hezká, pro koho je??“ A otevřela ji. Harry pobaveně pozoroval jak červená, následně bledne a pokládá ji zpátky. Neřekla nic jen se otočila na podpadku a odešla. Zřejmě jí bylo trapné, že v ní nic nebylo nebo tak něco, Harry teď neměl čas se tím zaobírat a navíc holčičím náladám nerozuměl.
Harrymu nezbývalo nic jiného než se do tajemné místnosti vrátit.
Zvedl se z postele a vydal se ke dveřím, v nich narazil na Rona, který měl obličej celý rudý a v něm vzpupný výraz. Popuzeně sebou mrskl na postel, mumlal si pro sebe něco jako: „Co si o sobě myslí, prý já žárlím a na koho asi tak na toho knihomola, tak to teda ne, a prý je to kvůli ní. Pch!!“
Harry se raději ani neptal co se stalo. Vyšel ze dveří a nechal tam Rona samotného.
Nevzpomínal si, jak se vlastně do oné místnosti dostal, proto musel začít od knihovny. Šel přesně tak, jak šel včera v noci. Ovšem ať pátral v paměti jak chtěl, nemohl to najít. Jednou skončil v pátém patře, podruhé v přízemí a nakonec už nevěděl kudy kam. Nezbylo mu nic jiného než to vzdát. Nehodlal se jen tak smířit s myšlenkou, že to prostě nemůže najít. Hledal celý večer, bez valného úspěchu, nezdálo se mu, že by nějakou takovou chodbou kdy šel. Už se stmívalo, už nemohl déle hledat, nezbývalo nic jiného než odejít poražený. Harry odešel a snažil se nemyslet na obrovskou hromadu domácích úkolů a pojednání, které znamenaly další bezesnou noc.