harry potter a odvrácená tvář pána zla

Díky táto!!.............................. Harry se zničeně díval na ten nápis. Hlavně se mu nelíbily ty iniciály na konci. Znamenalo to, že o tomhle místě Voldemort věděl, že si odtamtud odnesl tu vzácnou sponu. Tak se mu přece podařilo získat všech sedm viteálů. Harry vedl ještě plačící Nicoll po schodišti, vedoucího do nebelvírské věže. Náhle schodiště ozářil proud světla. „Panebože, to je on!! Harry on žije!! To je náš signál!!“ zašeptala a jako šílená běžela do věže, aby se podívala jestli je to pravda. Harry za ní ani nepospíchal, upřímně řečeno mu bylo jedno, jestli bude Malfoy mrtvý nebo ne. Ale spíše by mu vyhovovala ta první alternativa. Konečně dorazil do věže. Po Nicoll ani vidu ani slechu. Harry se chtěl jít dospat, ale nemohl. Stále se mu na mysl vracel ten nápis. Všechno se mu v hlavě vířilo, dělalo kotrmelce, mísilo se to. Byl dokonale zmatený. Celou noc se mu nepodařilo zabrat. Kdykoli mu klesla brada, zdál se mu sen, že zase vidí nápis, což ho dokonale probralo. Ráno se musel jít opláchnout, aby temné kruhy pod jeho očima nebyli tak výrazné. Cestou na snídani potkal Nicoll ve velmi dobré náladě. Dokonce si broukala nějakou chytlavou melodii: „Krásné ráno, zlatíčko!!!“ pozdravila ho. Několik spolužáků uznale zahvízdalo, ale jí to bylo jedno šla si dál o nic se nestarala. U snídaně potkal Rona, který měl také velmi dobrou náladu: „Představ si, že jsem se usmířil s Hermionou! Dobrý ne???“ „Hmmm. Jo Rone to je fakticky ohromné!!“ zavrčel na něj Harry. Teď měl spoustu jiných starostí, než že se Ron usmířil s Hermionou. Stejně jim to vydrží tak maximálně hodinu, myslel si. Celý den se mu nic nedařilo. Ale to už učitelé brali jako samozřejmost, nikoho už to vůbec nepřekvapovalo. A on si také vlastně zvyknul na hysterické výlevy profesorky Clarkové, na nechápavé pohledy profesora Stubbyho i na rty stáhnuté do čárky u porfresorky McGonagallové. Večer znova seděl ve společenské místnosti, tentokrát mu dělal společnost Ron, který do něj pořád hučel, jak se teď mají s Hermionou rádi. Harry totiž nikomu neřekl co zjistil. Zatím nic nebylo jistého a on je nechtěl tím zatěžovat a navíc teď nepotřeboval nikoho děsit. On sám měl strach. Netušil, co ho ještě čeká. „No, Rone už bychom si měli jít asi lehnout!!“ navrhnul mu Harry. Ron se zatvářil jako by do něj uhodilo, právě mu totiž líčil, asi po stopadesátéosmé jak probíhal jeho rozhovor s Hermionou. „Ale jo, jak myslíš Harry!! Já jsem jenom myslel, že tě to zajímá!“ „Mně to zajímá Rone, jenom jsem unavený a taky to nepotřebuji slyšet padesátkrát!!!“ odfrknul si. Tak konečně je to ze mně venku,myslel si v duchu. Ron jen pokrčil rameny, zakroutil hlavou a odešel. Harry se posadil těsně před krb a díval se do jeho tančících plamenů, tolik si přál spatřil v něm Siriusovu hlavu, tolik si přál aby mu poradil, pomohl nebo by mu stačilo, aby na něj jenom promluvil. Ovšem mohl zůstat jenom u snů. Sirius byl mrtvý. Nic už jej nemohlo vrátit zpět. Nic. Harry dál pozoroval plameny, čím víc je pozoroval, tím víc se mu zdálo, že jeho tělo odplouvá kdesi daleko. Najednou se uvolnil od všech starostí, všechno zůstalo dole. On se zatím vznášel jako pták, připadal si silnější, volnější a rozhodnější než kdy jindy. v uších se mu ozval nějaký hlas, nebyl to sen, všechno byla skutečnost, jen trochu zvláštní. Hlásek v jeho hlavě mu něco povídal, nejdřív mu nerozuměl, pak se stával zřetelnějším. Už zcela jistě věděl co mu říká: „Harry, vzpomeň si co jsem ti říkal!!! No tak synku přemýšlej!!!“ „Tati??? Tati jsi to ty??? Ale co to znamená??“ „Tak si vzpomeň, co jsem ti říkal, už nemáš příliš času. Musíš objevit to tajemství!“ Pak se ten pocit štěstí zase vytratil. Harry zase seděl u krbu a tupě zíral do plamenů. Teď zmateně koukal kolem sebe. Byla to pravda nebo ne?? Zdálo se mu, že by jenom usnul nebo to všechno byla pravda??? Pak nad Harrym zaznělo: „Spěchej už nemáš příliš času!! Všechno záleží na tobě!!!“ Takže tohle všechno se stalo. Musím zjistit co měl táta na mysli. Určitě tu hádanku, co mi dal, ale co může mít společného hádanka, souhvězdí a viteál!! lámal si hlavu. Harry si přeříkal tu hádanku: „Ta věc, která je pro tebe důležitá se povětšinu času nachází blízko tebe. Vrhá kolem sebe spoustu krásy, svýma modrýma očima. Je kolem ní spousta záhad, největším nebezpečím je nestvůra o níž sagitarusové nikdy nemluví.“ Jak by mohli sagitarusové o ní nikdy nemluvit, když si jen tak klidně plují na nebi. Co má tohle za smysl. Musím jít popořadě. Takže, Věc, která je pro mě důležitá je ten viteál, se povětšinu času nachází blízko tebe, takže to by mělo být v Bradvicích, tady jsem asi nejčastěji, ale pak všechno ztrácí smysl, takže podle té hádanky, má být viteál v Bradavicích??? Ne, to je hloupost, jak by tady mohl ukrýt viteál, aniž by o tom Brumbál věděl, uklidňoval se Harry. Naštěstí pro něj byl víkend, takže mohl spát trochu dýl, než obvykle. Ráno, jakmile vstal z postele, mu mysl zaplavila temná tušení a starosti s hádankou. Nutně si potřeboval s někým promluvit. Rozhodl se najít Rona a Hermionu, našel je jak procházejí Bradavické pozemky. Zase jsou na té své primusovské kontrole!!! rozběhl se dolů po schodech, letěl tak rychle, že se mu povedlo srazit Nevilla, který si dnes přivstal, aby viděl, jak mu rozkvétá jeho Kiomila, kvete jednou za rok, vždycky při úsvitu. Konečně k nim Harry dorazil, ve všech tvářích se značilo napětí. Poslední dobou byl Harry podrážděný, vůbec se s nimi nechtěl bavit, stále je přehlížel. Sice se mu nedivili, má spoustu starostí, ale mrzelo je to, že už na ně nemá tolik času a taky nálady. Teď před Harrym stál těžký úkol, musel jim vysvětlit všechno co věděl. Ovšem jakoby náhodou se nezmínil o Dracu Malfoyovi, slíbil to přece Nicoll, sice ne přímo slovy, ale musel to dodržet, nemohl ji přece zradit i když nejspíš ona zradila ho. Posadili se do měkkého stínu jejich oblíbeného dubu. Ron a Hermiona trpělivě poslouchali, když skončil, nastala krátká odmlka. Nejprve promluvila Hermiona: „Hmm, Sagitarrus, to mi něco říká!! No, jasně ti to musí něco říkat je to souhvězdí!!!“ odpověděl jí Harry. „Ne, to nemyslím, je to něco jiného. Ale co to jenom je?? Určitě jsem to někde četla.“ Ron se na ni jen podíval a pak se otočil na Harryho: „Takže, ty nám jako teď říkáš, že viteál je někde tady v Bradavicích??“ „Jo, to vám přesně chci říct!! Ale nerozumím té otcově hádance.“ Hermiona se zamyslela: „Takže ty říkáš, že to má být spona Roweeny z Havraspáru.“ „No, jo, tedy aspoň si to myslím!! Proč se ptáš!!!“ zeptal se jí Harry. Ron teď těkal pohledem z jednoho na druhého. „Harry, jaká je barva Havraspáru??? No, přece modrá, takže nám další část hádanky zapadá!!“ „Tak to nechápu!!“ konečně promluvil Ron. Harmiona obrátila oči v sloup: „No, přece v hádance je, vrhá kolem sebe spoustu krásy, svýma modrýma očima!!“ Harrymu to náhle došlo: „No, jasně na tom obraze, ta spona vypadala jako orel s modrýma očima!! Takže, už zbývá jenom přijít na to, co tam má znamenat ten sagitarus.“ Hermionina tvář se zkroutila soustředěním: „Teď jsem v koncích Harry. Opravdu nevím co by to mohlo být.“ „No, to je zatím jedno, ale kde by tady v Bradavicích bylo takové místo, kde by se dala ukrýt taková věc!! Tady se to přece nedá nikde schovat!!“ rozumoval Ron. „Tím bych si nebyla tak jistá!!“ kroutila hlavou Hermiona a prstem ukazovala do temnotu Zapovězeného lesa!! „Klidně to může být, i tam!! Tam je pro nějakou temnou věc až moc příhodné prostředí!!“ „No, dobře Hermiono, ale jak to mám najít!! Víš jak je Zapovězený les velký???“ „Asi 113 hektarů!!“ odpověděla mu nepřítomně. „No, a jak asi mám hledat na takové ploše sponku. Je to jako bych hledal jehlu v kupce sena a to doslova.“ „Jo to máš asi pravdu, a jak si vlastně přišel na to, že ten Sagirratus je souhvězdí??“ „Sagitarus“ opravil, „no řekla mi to Nicoll, když jsme se potkali ve společenské místnosti, Já jsem tam usnul u domácích úkolů a ona tam čekala na to, až se Sagitarus rozzáří.“ „Hmm, tak já se jí večer zeptám, kde na to přišla a pak ti dám vědět!!“ s tím se rozloučila a odešla dokončit obhlídku. Ron chvíli váhal. Kývnul Harrymu na pozdrav a dohonil Hermionu. Harry osaměl. Všechno na něj padlo. Všechna samota, kterou poslední dobou cítil ho táhla ke dnu jako ten nejtěžší balvan. Všechny starosti jej zmáhaly, měl strach. Připadal si, jako by z něj v jedinou vteřinu někdo vysál život!! Někdo ho prudce uchopil za rameno, Harry sebou trhnul. „Promiň Harry, jen sem tě chtěl pozdravit!!“ zahlaholil Hagrid. „Ahoj Hagride, vyděsil si mně!!“ řekl mu Harry a masíroval si rameno. „Vomlouvám se Harry, no jen sem se chtěl zeptat jak se máš??“ „Jo. Jde to!!“ „No, estli mám povědět pravdu nějak se mi to nezdá??“ prohlížel si ho Hagrid. „No, tak jo prokoukl si mně, je to nanic. Všechno se mi teď hroutí.“ přiznal se mu Harry. „Ale, no tak já vím, že je tohle těžký, ale musíš to zvládnout. Ty to dokážeš aby na zebe táta s mámou mohli být pyšní. No, Harry já už musim jít, Dráp na mně čeká doma s obědem. Nesmím přijít pozdě, on se pak zlobí.“ Harry třeštil oči na mizící Hagridova záda, když vařil Hagrid je to o zuby a žaludek, ale když by vařil Dráp tak to značí zacementovaný žaludek do konce života. Při pomyšlení na jídlo, Harry ucítil obrovský hlad, vždyť vůbec nesnídal a pak strávil několik hodin klábosením o viteálu. Rozběhnul se do Velké síně. Na oběd teď přicházeli poslední opozdilci. Harry se posadil a nandal si plný talíř. Zrovna si chtěl dát obrovskou porci moučníku, když si to dokvačila Hermiona, tváře jí jenom hořely: „Harry, teď jsem mluvila s Niki a ona mi řekla co je to ten Sagitarus.“ Harrymu překvapením upadla lžička přímo do pudinku, až mu postříkal celý hábit. Nečekal, že to půjde tak rychle. „Povídej!!“ Hermiona nemohla popadnout dech, nejdřív si na to musela sednout, jak byla uřícená: „Takže, potkala jsem ji v knihovně listovala si v nějaké knize lektvarů...“ „Hermiono zkrať to, jenom to důležité!!!!“ napomenul ji Harry, protože Hermiona zase nabírala dech k tomu, aby ho mohla poučovat. Hermiona se zatvářila kysele: „No, zkrátka musela najít tu knížku, trvalo to hroznou dobu, protože Madame Pincessová už zase přeskládala celou knihovnu, když ji konečně našla. Tak mi řekla, že je to souhvězdí nemá přesný název....“ „No, tak to je v háji to jsem už věděl! Všechno to jsi mi řekla vím!! Stejně ti díky!!“ Harry se začal rýpat s čokoládovém zbytku jeho moučníku. Pak se zvednul a odcházel. Hermiona ho popadla za rukáv: „Jo a víš, taky co to souhvězdí vyobrazuje??“ „No, co by kupu hvězdiček!!“ odpověděl jí napruženě Harry. „Ne, je to znamení střelce a...............“ „Co je mi do nějakého střelce, Hermiono to si můžu přečíst!!!“ prskal Harry. Vztek se zase začínal v mozku hromadit. „Je to souhvězdí střelce, čili kentaura!!“ nedala se vyvést z míry. „No a mně nezajímá, že je střelec je ken...... počkej co si to řekla??? To jako znamená, že Sagitarusové jsou kentaurové??“ koktal Harry. „Hmm, no už to tak asi bude!!“ usmívala se Hermiona. Už zbývá jenom zjistit o čem nikdy kentaurové nemluví, asi se toho bojí.“ „Hmmm, to bude velmi obtížné zjistit to, když o tom nikdy nemluví, musíme začít hledat, jdeme do knihovny!!!“ Harry se rozběhl ke dveřím. Hermiona ho chytila až před knihovnou: „Počkej,My???“ Harry se na ni nechápavě otočil: „No jasně, že my!! Hermono bez tebe to nezvládnu.“ Hermiona se na něj potěšeně usmála: „A co Ronald???“ „Vždyť přece říkám, že my, takže přece všichni tři, bez VÁS to nemá smysl. Zkoušet to sám, by byla ztráta času.“ „Tak jo, Harry já jdu najít Rona, a ty nám zatím chytni stůl v oddělení kouzelných tvorů!!“ rozkázala mu a zmizela za rohem. Harry vešel do knihovny. Téměř nikdo v ní nebyl. Zabralo mu několik minut, než našel oddělení kouzelných tvorů. To už si to k němu dokvačil Ron a v závěsu za ním uřícená Hermiona. Hermiona se postavila k policím a hledala příslušné knihy, Harry měl zatím čas Ronovi vysvětlit proč tu vlastně jsou. „Ty jo, tak to je super, takže my vlastně teď víme, kde to je, co to je, a kdo to hlídá!!“ radoval se Ron. „Nechápu co je na tom tak super, nebude to nic jednoduchého, rozhodně to nebude hlídat nějaký ďasovec, nebo kůrolezové. Bude to nějaká obrovská nestvůra.“ „A ty jsi Harry Potter, ten Harry Potter, který ve druhém ročníku přemohl tu nejstrašnější obludu za všech.“ Nechtěl si to pořád připustit Ron. Harry uznal, že se nemá smysl hádat. Rozhodně ne teď, když se zase usmířili. Pro něj tak osvobozující pocit, poslední dobou mluvil jenom s Ginny a to ještě velmi málo. Ona také neměla tolik času jako dřív, učitelé jim nakládali hromadu úkolů, takže se teď s Harrym viděla jenom večer po tréninku. Ale Harrymu to stačilo a jí zřejmě taky, oba dva si uvědomovali, že starosti a úkoly toho druhého jsou důležité. Ale jejich vztah je pořád stejný, jak se několikrát Harry ujišťoval. Hledali celé odpoledne, nestvůr nacházeli dost, ale u žádné nebylo napsáno, že se jí kentauři bojí. Prošli snad sto padesát tlustých svazků. Harryho už bolely ruce, oči se mu mlžili. Strašně se mu chtělo spát. Už několik nocí pořádně nespal. Tak rozhodnul, že se toho pro dnešek musí nechat. Hermiona a Ron s ním naprosto souhlasili. Už byl čas na večeři. Harry se na ni vydal s veselou náladou. Celý usměvavý padnul na svoje místo mezi Ginny a Rona. Ginny se na něj nádherně usmála. Harry ji pohladil po tváři a pak se začal věnovat svému telecímu ve smetanové omáčce. Ginny musela odejít dřív, potřebovala ještě mluvit s profesorem Stubbym ohledně nějakého lektvaru, kvůli kterému si zase vykoledovala školní trest, protože je prý až nevýslovně drzá a dovoluje si odporovat učiteli, když si je kantor vědom, že má naprostou pravdu. Ginny v nějaké knize o lektvarech našla, že měla pravdu, tak si to šla se Stubbym vyřídit: „Ten páprda mi to musí uznat, trest se odvolá. Harry, my se uvidíme ve společenské místnosti.“ odběhla od dveří poslala vzdušný polibek. Harry se hned po večeři odebral do společenské místnosti. Tam si sedl do pohodlného křesla u krbu a čekal na Ginny. Přišla za několik okamžiků ve velmi dobré náladě: „Představ si, že u něj byla Clarková!! Měli tam rozpitý čaj, páprda začal koktat a pak mi ten trest zrušil.“ Ginny se rozhihňala, Harry při pomyšlení na ukoktaného Stubbyho se upřímně rozesmál. Po dlouhé době, se to někomu podařilo. Málem bych zapomněla, potkala sem Firenceho, říkal mi, že tě od toho vašeho rozhovoru neviděl, ptal se jak se máš a prý jestli už si tu věc dodělal, jak jste o ní mluvili.“ řekla mu Ginny. Harry začal hloubat v paměti, o jakém, že to rozhovoru kentaur mluví, najednou mu něco došlo, shodil Ginny s jeho kolen: „Promiň, ale musím najít Rona a Hermionu. Hned!!!!“ Ginny se sbírala s podlahy: „A pročpak??? Copak je se mnou taková nuda, že to nejde vydržet???“ Harry ji prudce obejmul a zašeptal do ucha: „Ne, to víš, že není, ale tohle je moc důležité!! Prosím pochop to!!“ Když ji pustil usmála se: „Zase jdeš zachraňovat svět???“ „No, něco takového!!“ připustil si Harry. Ginny ho políbila a řekla: „Tak jdi hrdino!!! Já mám stejně ještě práci, uvidíme se zítra!!!“ Harry jí od portrétu zamával. Rona s Hermionou našel ve Vstupní síni, ale musel se schovat za roh, protože se momentálně líbali a Harrymu to bylo trochu hloupé tam teď jít. Vteřiny mu připadali děsně dlouhé: „Vždyť se musí udusit! Takhle dlouho vydržet na jedno nadechnutí..“ myslel si. Když se jejich rty konečně rozpojili, vtrhnul tam jako neřízená střela, dělal, že nic z toho co se tam událo před chvílí neviděl: „Víte jak jsem, už je to dávno, mluvil s Firencem??“ „Ne, o tom jsi nám nic neříkal!!“ zamyslela se jeho kamarádka „Myslím, že jsi mi jenom říkal, že jsi s ním mluvil, ale neříkal si o čem!!“ řekl mu rudý Ron. „Aha, no tak mluvili jsme o tom, jak ho jednou zranila nějaká příšera, a on mi pak řekl, že jejich rod o ní nikdy nemluví!!“ chrlil ze sebe Harry. „To je ono Harry!! No jo, ale to nám moc nepomůže!! Nevíme kde to přesně je!!!“ „Ale Hagrid to ví!!! K Hagridovi!!!“ Zavelel Harry a rozběhl se Vstupní branou ven. Když dorazili k Hagridově hájence, poznali, že jdou ve správný čas. Hagrid měl hodně upito, podle falešného zpěvu o tom nebylo pochyb. Harry potichu zaklepal, zpěv okamžitě umlkl ve dveřích se objevila Hagridiva rozježená hlava, Hagrid v ruce pevně svíral láhev od medoviny: „Ahoj Harry!! A vidím, že Ron a Hermiona jsou tu taky. Pojďte dál, to sem rád, že jste se stavili na kus řeči.“ „Ne, my jsme nepřišli na kus řeči, ale na něco se tě auuu!!“ vykřiknul Harry a masíroval si žebro, pod které ho před chvíli Hermiona bolestivě dloubla hůlkou. Koutkem rtů řekla: „Nech to na mně!!!“ Když vešli do hájenky, postavila se odhodlaně před Hagrida: „Hagride, něco bychom od tebe potřebovali, nemáš nic proti tomu???“ „Ne, ...škyt, jistěže proti tomu nic nemám, škyt, mám Hermiono!!!“ škytal Hagrid. „My jsme se tě chtěli zeptat, jaká zvířaza žijí v Temném lese????“ptala se ho Hermiona!! „Kentauři, jednorožci, a pak taková ta lesní verbeš jako kůrolezové, různé druhy hrabáka, třeštičky a tak.“ „A už dál nic??“ ptala se ho zklamaně Hermiona „Ne, už nic...... tedy já jsem na ně zapomněl!!!“ vzpomněl si na něco Hagrid. V obličejích všech tří se zrcadlilo napětí. „Zapomněl jsem na Aragogovu rodinku!!!“ povídal Hagrid a vítězně se na ně podíval. V Harrym právě splaskla bublina štěstí, všechno bylo v háji. Ale Hermiona se nehodlal tak jednoduše vzdát: „A Hagride víš o každém místě v lese?? Opravdu o každém a na každé to místo chodíš??“ Hagridův obličej se zbarvil do fialova: „Jasně, že chodím všude, V lese není jediný místečko kam bych nesměl!!!“ Harry už znal Hagrida sedm let, takže poznal, že lže: „Hagride já poznám kdy nám lžeš!!“ Hagrid se viditelně zarazil: „No, možná je tam takový místo, kde nikdy nechodím, ale neznamená to, že o něm nevím, nebo tam nesmím!!“ „A kde to je???“ ptala se ho opatrně Hermiona. „No, je to dost daleko přesně uprostřed lesa je takový vodopád, k němu nikdy nechodím!! Když tam chcete musíte jít pořád rovně ať se děje co se děje!!! Ale moment, proč se na to ptáš??“ „Jen tak čistě ze zvědavosti!!“ vymýšlela si Hermiona. „Ale, já vás znám taky dost dlouho, a taky vím, že u vás není nic jen tak ze zvědavosti!!“ nenechal se oklamat Hagrid. „Ne, Hagride věř mi!! No, my už musíme jít, tak se nezlob!! Dobrou noc a ahoj Drápe!!“ pozdravila a hrdě vykročila ke dveřím. Harry s Ronem ji následovali. Nemohli se hned vydat k lesu, protože je Hgrid určitě sledoval. Museli strávit několik nepříjemných minut namáčknutí za hromadou dřeva. Když si mysleli, že je vzduch čistý, vydal se směrem k lesu. Když už chtěli vejít, Hermiona Harrymu řekla: „Nemusíme to dělat hned, můžeme se na to připravit.“ „Ne, Hermiono táta mi řekl, že není moc času, tak to musíme udělat teď. Není úniku!!“ odpověděl jí a hrdě vykročil do lesa.