Přemisťovací kurz............................................
Harry se dopotácel do postele, celé tělo ho bolelo. Ale byl šťastný. Celý byl v zajetí neuvěřitelného štěstí, které ho chytilo jakmile vyšli ze Zapovězeného lesa. Byl naživu, dokázal to, povedlo se mu zničit viteál. Další část Voldemorta samého byla pryč z tohohle světa. Zbýval jen slizký had a šálek Helgy z Mrzimoru.
Teď, ale na nic nemyslel, teď chtěl jenom spát, tak unavený nebyl nikdy, ani po obzvlášť těžkém famfrpálovém tréninku. Harry usnul spravedlivým spánkem.
Když se ráno probudil, všechno se zdálo tak krásné. Vstal nezvykle brzy na to, že byl víkend. Za oknem se probouzel pěkný den. Na zbytcích sněhu se odráželo sluneční světlo. Harry sešel dolů do společenské místnosti. Na nástěnce přibylo oznámení: „Zítra začíná kurz z přemisťování. Všichni studenti, kteří se ještě nezůčastnili nebo nesložili zkoušku se dostaví do Velké síně.“
Tohle Harryho vůbec nepotěšilo, sice pominulo jedno nebezpečí, ale další dvě, vlastně tři na něj někde číhají. Ale slíbil si, že pro dnešek si nebude takové myšlenky vůbec připouštět.
Harry se posadil do křesla hned vedle okna, aby měl výhled na okolí. Ve stínu stromů zahlédl obrovskou Drápovu postavu, jak nese obrovský kmen stromu a štípe ho na polínka.
Za půl hodiny po něm se probral Ron. Teď scházel dolů a protáhle zíval: „Teda Harry, já jsem byl včera tak unavený, že jakmile jsem lehnul tak jsem spal. Takhle dobře jsem se dlouho nevyspal a přitom mi šlo o krk.“
Harry dělal, že tu poslední větu přeslechl: „Já jsem taky spal jako poleno. Hmm nám všem šlo o krk Rone, nejenom TOBĚ!!!!“
Harry musel dát důraz na to tobě, protože byl na Rona ještě pořádně naštvaný za tu scénu, kterou předvedl v kentauří vesnici.
Ron se viditelně zarazil: „Víš Harry, ten včerejšek, já byl dost mimo, takže jsem říkal věci, který jsem nechtěl říct. Ono to prostě ze mě vyklouzlo, nemyslel jsem to tak! Promiň.“
Harry by mu nejradši odsekl, že si má dávat pozor na to, co mluví, ale nakonec ho praštil do zad. Ron to bral, jako že se omluva přijímá.
Společně se vydali na snídani. Ve Velké síni snídali první ranní ptáčata. Když dosnídali vrátili se do věže. Tam na ně čekala Hermiona společně s Ginny, obě ve skvělé náladě.
Domluvili se, že si všichni po obědě vyrazí na procházku, když je venku tak hezky. Celé dopoledne proběhlo ve znamení zábavy. Radosti v místnosti jako by pořád nebylo dost, všichni se pořád museli smát, když vzpomínali na vtípky Freda a George Weaslyových.
Harrymu neušlo, že Nicoll po tváři, mezi zháchvaty smíchu, prochází stín. Ale dneska si s ničím nehodlal kazit náladu, to špatné může přeci nechat na zítra.
Po obědě vyrazili na tu procházku. Harry byl v sedmém nebi, když se procházel zavěšený do Ginny po bradavických pozemcích. Bylo mu opravdu krásně, nikdy se necítil tak volný, svobodný. Všechno jako by ztratilo svůj pravý smysl, všechno ustoupilo do pozadí, vnímal jenom Ginny a nádherný den.
Ale jako všechny dny, i tento musel jednou skončit. Slunce začalo zapadat příliš brzy a venku se ochladilo. Přece jen byl ještě únor.
Harry věděl, že se zítra probudí a všechna tahle pohádka zmizí a zase nastane vláda strachu a obav. Usínal s pocitem, že tenhle koloběh snad nikde nemá konce.
Zítřejší den, vůbec nezačal dobře, první hodinu sice měl volno, ale tu druhou měli "drahou, všemi milovanou" profesorku Clarkovou, která zase jako vždy Harryho čestovala velmi nelichotivými poznámkami. Ale nakonec řekla: „Pane Pottere, vůbec nechápu jak si to představujete za tento měsíc jste mi neodevzdal ani jeden z domácích úkolů kompletní. Nevím drahý chlapče, co si mám s vámi počít. Nezbývá mi nic jiného, než vám udělit školní trest, dnes večer v mém kabinetu v sedm hodin a buďte přesný!!!!“
Harrymu to bylo v celku jedno, jenom aby už konečně zavřela klapačku. Po hodině vyrazil ze dveří jako první, hned za ním vystřelil Ron: „Nic si z toho nedělej, je to trhlá stařena. Nic jiného. Takových trestů jsme už měli. Rozhodně to nebude horší než s Umbridgeovou ne???“
Harry se zastavil a mimoděk se podíval na hřbet své pravé ruky, kde byl ještě dosud znatelná slova "Nemám vykládat lži" : „Tak to asi ne, ale ať drží klapačku. Jí bych jí ty zatracené úkoly nosil, ale ona neví co jsme všechno prožili proč stále nemám čas.
Ron jen pokrčil rameny. Mlčky se vypravili do sklepení, kde je čekala hodina lektvarů. Všechno bylo jako každé jiné pondělí, profesor Stubby se dál snažil vtipkovat, stále bez valného úspěchu.
Harrymu se tentokrát podařilo získat D, ale jenom proto, že se Hermiona nad ním slitovala. Většina jeho známek teď byla na úrovni H, hrozné.
Harry se sám omlouval tím, co že všechno musel udělat. Prostě teď nemám na školu čas.
Stejně jsem se sem neměl vracet, myslel si popuzeně. Když vycházel ze sklepení. Harry s Ronem uháněli na oběd, po kterém je čekali jenom Kratiknotovi formule. Pak je čekal jenom ten přemisťovací kurz.
Když vešli do učebny formulí, malinkatý profesor už na ně čekal: „Dobrý den!! Začala nám hodina, připravte si pomůcky, dnes budeme potřebovat hůlku. Děkuji!“
Profesor seskočil z hromady knih, na které seděl: „Otevřete si stranu sto dvacet pět. Počkal pár chvil, jakmile utichl šum papíru pokračoval: „Velmi důležitou součástí ve výuce kouzelných formulí je takzvané znehybňování, jak už sám název napovídá jedná se o znehybňování určitých věcí. Nejedná se o nějakou triviální látku, ale o látku velmi těžkou, často se vyskytuje u OVCE. Takže kdo by nám mohl přesně definovat toto zaklínadlo???“
Profesor se rozhlédnul po třídě, jen jediná pravice byla nahoře: „Ano, slečno Grangerová! Prosím mluvte“ Profesor se na Hermionu dobromyslně zazubil.
Hermiona si odkašlala: „Zaklínadlo Plasticius, se používá k jakémusi zmrazování jakékoli věci člověka či zvířete. Postava znehybní a není schopná se pohnout, dokud kouzlo nevyprchá, možná by se mohlo zdát, že se velmi podobá kletbě Petrifikus Totalus, má podobné účinky, ale kletba Petrifikus totalus se dá použít pouze na lidi. Kdežto tato kletba Plasticius, se dá použít i na neživé bytosti jako jsou třeba nemrtví atd. Má velmi silný účinek i na bytosti, od kterých se normální kletby odrážejí, ovšem je problém vyčarovat v dostatečné síle. Tato kletba tedy dokáže zmrazit všechno mimo čas.“ Chrlila ze sebe Hermiona, jako by před sebou měla nějakou neviditelnou knihu.
Profesor Kratinot se rozzářil: „Výborně slečno, deset bodů pro Nebelvír. Takže jak jste slyšeli tato kletba jde použít i na bytosti jako jsou nemrtví a ....!! Přejete si něco slečno Spaperová????“
Nicoll se ve své lavici postavila: „Pane profesore, mohla bych se na něco zeptat????“
Kratinot se zarazil, nebyl zvyklí na to, aby ho někdo uprostřed tak jasného výkladu přerušoval, pak mají všichni spoustu času na to, aby se zeptali po vyučování: „A je to k tématu, slečno????“
„Ano, pane profesore, to určitě je!!“ přisvědčila mu Nicoll.
Profesor jí naznačil, že se tedy může zeptat: „No, Hermiona tady říkala, že tato kletba působí i na taková stvoření jako jsou oživlé mrtvoly, je to tak???“
Odpovědí jí bylo souhlasné mručení a Hermionino horlivé kývání hlavy, Nicoll se odmlčela a pokračovala: „No zajímalo by mně, jestli tato kletba platí i na mozkomory!!!“
Třídou se rozlehlo hrobové ticho, všechny oči teď upřeně sledovali profesora, který nervózně postával před katedrou, která se zdálo dvakrát vyšší než on sám: „No, to je velmi zajímavá otázka, slečno. Děkuji za upozornění. Slečna Grangerová ve svém výkladu neudělala sebemenší chybu. Ale přesto by jí mohl někdo oponovat jelikož uvedla, že kletba platí na tvory podobného rázu jako jsou nemrtví, na mozkomora tato kletba skutečně neplatí. Mozkomor je velmi zvláštní bytost, většina kouzel na něj vlastně neplatí, Jen kouzlo Patronus ho dokáže spolehlivě zahnat. Kdybyste se pokoušeli zahnat mozkomora pomocí znehybňování, tak by vám to nebylo nic platné. Jeho moc vysávat z člověka štěstí by působila i přes kouzlo. Ale teď se vraťme k realitě, málokdy se vám stane, že byste se sami museli bránit mozkomorovi, nicméně děkuji slečně Spaperové za dotaz a za zájem o danou látku, je vidět, že nad výkladem přemýšlíte slečno.“
Dál už se Nicoll nevěnoval a dál pokračoval ve výkladu, Harry ho poslouchal jen na půl ucha, šlo o velmi zajímavé kouzlo, ale on prostě neměl náladu dávat pozor.
Po skončení hodiny se s nimi Hermiona rozloučila, ona už přemisťování zvládla, takže teď nemusela jít to Velké síně.
Harry s Ronem tam společně zamířili hned z formulí, hlouček studentů sedmého ročníku Mrzimoru už před ní postával.
Konečně se otevřely dveře, z nich vykoukl obrýlený kouzelník: „Ahoj vespolek!!“ pozdravil je přátelsky a vpustil je dovnitř. Síň se začala plnit nedočkavými studenty.
Když se zavřeli dveře za posledním, kouzelník znova promluvil: „Tak vás tady vítám, jsem si jistý, že se vidíme poprvé, některé z vás už učil můj předchůdce, ale odešel do předčasné penze. Jmenuji se Frankie Boot.“
Přemisťování je vlastně transport kouzelníka na jiné místo, než se nachází. Nejde tam o kouzelnickou schopnost, jako o soustředění. Musíte se soustředit na místo kam se chcete přemistit, nesmíte myslet na nic jiného než na to místo. Jakmile se vloudí jakákoli jiná myšlenka, tak dojde k tomu, že se s vámi něco zapomene přenést. Právě proto, někteří z vás loni nezvládli zkoušku.
Pro začátek nám poslouží tady tyto obruče (mávl hůlkou) , postavte se každý po pravé straně té svojí a zkuste se soustředit na místo přesně uprostřed obruče.
Studenti se s velkou vervou pustili do práce, málokomu se vůbec povedlo, aby se něco stalo. Harry, který tento kurz absolvoval už loni všechno tohle zvládal celkem v pohodě. Asi na osmý pokus se mu povedlo, že se přenesl přesně doprostřed obruče, aby vzápětí zjistil, že na svém původním místě zapomněl nos. Hned k němu přispěchala profesorka McGonagallová, zamumlala jakési zaklínadlo a nos se zase přilepil k Harrymu. Ron se vedle Harryho svíjel smíchy, jemu se povedlo dostat se celý do obruče už na druhý pokus.
Jejich nový instruktor s nimi byl spokojen a tak je brzy propustil, Harrymu zbýval ještě čas, do tréninku, hned po něm by měl napsat pojednání o měsíčním dryáku, do lektvarů a také by se měl podívat na obranu proti černé magii a...... Vždyť on má dneska v sedm trest u Clarkové.
Harry se podíval na hodinky, dvě minuty po sedmé.
Harry urychleně naházel svoje věci do brašny a vyrazil ven, Ron za ním volal, kam, že jde, ale on jen mávnul rukou, nepotřeboval ještě další týden školního trestu. Tryskem přiběhl ke kabinetu, který znal už z dřívějších dob, vlastně měl tu čest navštívit ho už pětkrát, dnes pošesté.
Harry se nadechl a zaklepal, ozvalo se jen strohé: „Pojďte dál, pane Pottere!!“
HArry vstoupil............Kapitola dvacátá čtvrtá