harry potter a odvrácená tvář pána zla

Kapitola první: Zase zpátky: ............................... Harry seděl u sebe v pokoji a běsnil vzteky. Už měsíc trčí u Dursleyových a nemá téměř žádné zprávy o Voldemortovi ani o jeho přívržencích, známých jako Smrtijedi. Samozřejmě, že pravidelně odebíral Denního věstce, ale žádné převratné informace tam nenašel. Ministerstvo kouzel v čele s Rufusem Brouskem se tvářilo, že má všechno dokonale pod palcem. Harryho rozčilovalo, že musí trávit poslední zbytky prázdnin tady, kde na něj spíš promluví rohožka než člověk. Ale nejvíce ho dopalovalo, že Ron, jeho nejlepší kamarád mu píše jen velmi málo, přestože ví, v jaké situaci se Harry nachází. Hermiona, ta se ozývala sice pravidelně, ale jen zřídka. Ginny, člověk na kterého teď Harry poslední dobou nejvíce myslel, ta mu psala denně on však dál zatvrzele neodpovídal, protože se rozhodl dělat, že ji nenávidí, aby ji chránil před Voldemortem. Ovšem Ginny neustávala, nejprve mu nadávala, poté vyčítala, ale nakonec mu psala tak jako by spolu chodili už roky a slibovali si věrnou lásku. Ona prostě ignorovala tu maličkost, že Harry neodepisuje. Ovšem takhle Harryho nerozčílili Dursleyovi, Ginny, Hermiona nebo Ron. Byl vzteky bez sebe, protože ministerstvo zadrželo Rosmertu, šenkýřku od Tří košťat z Prasinek, za spoluvinu na smrti Albuse Brumbála. „Vždyť byla pod kletbou Imperius!!!“ stěžoval si Harry, protože věděl, že by Rosmerta vědomě Brumbálovi nikdy neublížila a také to říkal Brumbál tu noc co zemřel. Harry znovu ponořil nos do článku o Rosmertě, ve kterém se psalo, že v pondělním procesu byla odsouzena jako "služebník Toho-jehož-jméno nesmíme vyslovit" a následně odvedena do Azkabanského vězení kde stráví zbytek svého života. Tahle poslední věta Harryho rozlítila k nepříčetnosti. Jeho vztek se zvedal jako kobra připravená kdykoli zaútočit a smrtelně zranit svou kořist. Popadl svou hůlku a vztekle zařval:“Firencio!!“ Denní věstec se okamžitě vzňal, ale v zápětí uhasl a zůstala po něm na Harryho stole jen hromádka popela. Nejprve se Harry vyděsil:“Proboha,co jsem to zase provedl??Tak teď můžu čekat na sovu z ministerstva,“ pomyslel si trpce Harry. Ale náhle si vzpomněl na jeden fakt, na který ve svém rozčílení doopravdy zapomněl, vždyť mu včera bylo sedmnáct let, teď byl v kouzelném světě plnoletý a mohl čarovat i mimo Bradavice. Není divu, že jsem na to zapomněl, když všichni na moje narozeniny zapomněli přemýšlel polohlasem. Letos si opravdu na Harryho narozeniny nikdo nevzpomněl, ani Ron, ani Hermiona, ani Ginny, paní Weaslyová, ba ani domácí skřítek Dobby. S jeho lítostného brblání nad sebou samým ho vyrušilo rázné bušení na dveře. "Kluku, hulákal strýc Vernon, máš tady nějakou návštěvu!!“ Harry šouravým krokem přešel místnost a přemýšlel, kdo ho asi přišel navštívit, myslel si, že třeba paní Figgová nebo někdo takový. Když minul strýce Vernona, který se teď podobal více nosorožci než člověku, a pohlédl dolů, zastavilo se mu srdce, dole v mudlovských šatech stála celá Weasleyovic rodinka. Vysoký pan Weasley se bratrsky usmíval, ale Harrymu neušlo, že pravým okem ho sleduje a levým se dívá kde je co u Dursleyových zajímavého, teď asi litoval, že nemá Moodyho čarodějné oko. Baculatá paní Weaslyová se netrpělivě ošívala, nikdy ji Dursleyovi nešli do noty, ale o tom před Harrym nemluvila. Dvojčata Fred a Georg , zase ve svých dračích bundách, měli co dělat, aby se nahlas nesmáli Dudleymu, který se bojácně schovával za sukni své matky. Ron, jeho nejlepší kamarád, se zase přes prázdniny vytáhl, takže převyšoval všechny členy rodiny. A tady, poskočilo mu srdce radostí, stála Ginny. Oheň, které se v průběhu léta snažil v sobě udusit, se opět vesele rozplápolal. Ginny mu vyšla naproti, ale Harry si uvědomil, že ji musí chránit a tak ji přešel jen letmým kývnutím hlavy. Ginny, která se ho právě chystala obejmout, jen vytřeštila oči a svěsila ruce a snažila se předstírat, že si jen chtěla upravit sukni. „Jak.....jak jste se sem dostali??“vypravil ze sebe šťastný Harry. „Podzemní dráhou,“ pravil šťastně pan Weasley, který jel podzemním metrem podruhé v životě: „Harry představ si, že tam mají úžasně zajímavý přístroj, který ti za mince vyplivne jízdenku,“ povídal nadšeně. „To teď nech Arture,“ napomenula ho jeho žena. „Příšli jsme se s vámi poradit ohledně Harryho budoucnosti!“ povídá směrem k Dursleyovým a nebojácně pohlédla do brunátného obličeje strýce Vernona. „No a co má jako být??“ucedil strýc. „Nebudeme to snad řešit v předsíni.“ mínil pan Weasley, protože si zřejmě všimnul, že jeho ženě naskákaly červené fleky ve tváři, což bylo neklamné znamení toho, že se začíná rozčilovat. Teta Petunie jen nerada vpustila Weaslyovi s Harrym v patách do svého dokonale čistého obýváku. Jakmile dosedli v pokoji na sedačku spustil strýc Vernon :“No, a co má být s jeho budoucností??“ Paní Weaslyová si přísně měřila strýce a poněkud pisklavým hlasem pokračovala: “Harry, jak asi víte, včera oslavil své sedmnácté narozeniny... (Dursleyovi sice paní Weaslyové přikývli, ale Harry věděl jistě, že jim právě řekla novinku dne)...... a to znamená, že je plnoletý.“ „NE, to tedy není vždyť mu chybí ještě rok!!“ skočil jí do řeči nezdvořile strýc Vernon. „V KOUZELNICKÉM světě je plnoletý, pokračovala rádoby klidným hlasem paní Weaslyová, a to znamená, že letos opustí Bradavickou školu čar a kouzel a definitivně zůstane v našem světě, naše rodina by byla velmi ráda, kdyby Harry bydlel u nás a dále studoval, ovšem teď když Harry má vlastní dům, napadlo nás, že by chtěl bydlet v něm,“ paní Weaslyová se nadechla k dalšímu slovu, ale strýc Vernon ji opět neomaleně přerušil. „Co, ten kluk vlastní nějakou nemovitost??Kde??Jakou??Jakto??“ pokládal jednu otázku za druhou zvědavý strýc. „Ano, Harry vlastní dům v Londýně, který zdědil po svém kmotrovi Siriusi Blackovi.“ odpověděl mu zdvořilým tónem pan Weasley. „Aha, vy myslíte po tom vrahovi??“přemýšlel strýc „Není to žádný vrah!!Jeho jméno bude očištěno!!“ křičel na strýce Harry a ani si neuvědomoval, že stojí. „Klid drahoušku,“ paní Weaslyová ho popadla za rukáv a donutila ho sednout a jen velmi neochotně se vrátila ke svému výkladu: „pak mám pro vás ještě jednu zprávu. Harry už se k vám, pokud nebude chtít, nemusí nikdy vrátit!!“ Vodnatá prasečí očka strýce Vernona se rozšířila neskrývanou radostí:“To jako znamená, že už ho NIKDY nebudeme muset živit,“ pravil nadšeně strýc a úmyslně přeslechl pohrdavé odfrknutí paní Weaslyové: „a on už se k nám NIKDY nevrátí???“ „Nikdy, pokud sám nebude chtít,“ opravil ho pan Weasley. „Mohu vás ujistit, že už mně nikdy neuvidíte!!“ prohodil směrem ke svým příbuzným Harry, který zahlédl jak se teta se strýcem po sobě vítězně podívali, a kdyby mohl tak jim řekne, že jsou mu úplně fuk. „Tak to bychom měli,“ povzdechla si ulehčeně paní Weaslyová: „a teď bychom vás chtěli poprosit zda by Harry mohl ještě dnes s námi odjet k nám do Doupěte a strávit tam zbytek prázdnin??“ Harry aniž by čekal na odpověď řekl: “Tak já jsi jdu zabalit. A vyběhl po schodech do svého pokoje. Spěšně naházel své věci do kufru, popadl Hedvičinu klec i s rozespalou Hedvikou a naposled se podíval na pokoj, ve kterém několik let žil a přesto necítil žádný smutek. Pod schody na něj čekali Weaslyovi. Ron hned přiskočil aby mu pomohl s kufrem. A už si to vykračovali po příjezdové cestě Dursleových. Dursleyovi byli všichni namačkáni ve dveřích, což se Harrymu zdálo naprosto nemyslitelné, a dívali se jako by odcházela veš z jejich kožichu. Harry se naposled otočil a zvolal směrem k Dursleyovým: “Navždy sbohem!!“ Nečekal na odpověď, ale doneslo se k němu tiché sbohem a pak slyšel jenom klapnout dveře. Naposledy si prohlédl dům, ve kterém šestnáct let žil, ale nikdo ho nenazýval svým domovem. Harry věděl, že už nikdy Zobí ulici č.4 nenavštíví. Ovšem tahle představa mu spíše působila radost než smutek. On nejel pryč z domova, on teprve domů jel. „A jak se odsud dostaneme??“ zeptal se Harry jakmile minuli Mangolinovou ulici. „Přemístíme se!“ odpověděl prostě pan Weasley. „Ale já myslel, že mi se ještě přemisťovat nesmíme, my jsme ještě nesložili tu zkoušku.“ připomněl mu Harry. „Ano, já vím, ale ty se s Ronem a Ginny přenesete společně s námi, kdo zkoušku složili.“ utrousil pan Weasley. „To už jsem zkoušel s Brumbálem řekl Harry,“ jen tak mimo řečí. „Tak o to, to bude jednodušší,“ odpověděl nevzrušeně pan Weasley, „Molly, drahoušku ty vezmi Ginny, já vezmu Harryho a vy chlapci vezměte Rona. Půjdeme postupně Frede, Georgi honem!“ Fred a Georg popadli Rona každý za jednu ruku a zavřeli oči, jejich tváře se zkřivili hlubokým soustředěním a nejednou byli pryč. „Výborně, chválil je jejich otec, Molly mohu-li tě poprosit.“ Paní Weaslyová vzala Ginny za ruku, udělala všechno tak jako její synové a zmizela. „A teď my Harry,“ povídá pan Weasley potichu a nervózně se rozhlédl po okolí: “Podej mi ruku !!A mysli na Doupě!!“rozkázal mu pan Weasley. Harry zavřel oči a představoval si Doupě a najednou cítil, že mu zmizela zem pod nohama, všude byl strašný tlak, prožíval týž pocit, který prožíval skoro před rokem s Brumbálem. Právě se podruhé v životě přemístil.